Konečně přišel dlouho očekávaný výlet do Kjóta, se kterým nejenom dost práce bylo, ale i po jeho skončení ještě bude. Přesto byl pochopitelně úžasný ^_^

Cesta z りんくうタウン do Kjóta byla ovšem dost ubíjející. Jeli jsme autobusem Japan Foundation po dálnici, přičemž japonská dálnice, to je něco. Že nepřipomíná tankodrom, to je jedna věc, dále mám pak ale dojem, že jsme ani chvíli nejeli po zemi, nýbrž pouze po mostě. Celých osmdesát kilometrů. Mýtné brány jsou technologicky mnohem vyspělejší a pouští auta dál jednotlivě (před každým se zavře závora, není však třeba zastavovat, stačí zpomalit na 20 km/h). Doprava před ani za mýtnými bránami nebývá usměrňována pruhy na silnici, a tak se každý zařadí, jak se mu zlíbí. Nějak to funguje, čemuž se docela divím, protože japonští řidiči (i cyklisté, což jsem již zmiňoval) jezdí mnohdy dost nezřízeně (různě v protisměru, přednosti se řeší operativně atd.) I na dálnicích si Japonci libují v různých blikátkách a všude jsou elektronické tabule s informacemi o dopravní situaci apod. Vražedné je ovšem omezení rychlosti – obvykle je na dálnicích 100 km/h, ale my jsme měli celou dobu 80 km/h. Navíc bylo v autobuse strašné vedro a že se dají otevřít okna, jsem zjistil až příliš pozdě.

Každopádně první zastávkou byla 伏見稲荷大社, na jejíž prohlídku jsme měli zhruba dvě hodiny. Za tu dobu by se ke svatyni na vrcholu (一ノ峰) dostat dalo, ale to by se člověk nesměl zdržovat všude možně cestou – u おもかる石, různých menších svatyň (i když byly všude davy lidí, jednu zastrčenou mimo hlavní cestu jsem měl celou pro sebe – něco mě k ní táhlo) a diskutováním s kolegy(němi) ^_^ Ale pravděpodobně si sem uděláme v pár lidech výlet soukromě někdy o víkendu a poprosíme v 一ノ峰 o splnění našich přání ^_^ Pak se ještě dostat do Nary…

Poté jsme měli strávit (a rádi strávili) zhruba 40 minut v 仁和寺, jedné z památek na Seznamu světového dědictví UNESCO.

Třetím a posledním kulturním bodem byl 金閣寺, na nějž jsme měli vyhrazenou jednu hodinu. Utekl jsem z něj o něco dříve, protože už bylo čtvrt na čtyři odpoledne, já ještě neobědval a měl jsem hrozný hlad. Skončil jsem s pytlíkem bramborových lupínků, protože u 金閣寺 ani 仁和寺 se normální jídlo prostě neprodává… Ale co, vždyť jsem na vlastní oči viděl 金閣寺!

Další tři hodiny jsme podle plánu trávili na 立命館大学, kam se nikdo příliš netěšil, protože je v Kjótu mnoho zajímavějších míst, kde se po nás navíc nevyžaduje dělat s lidmi interview. Ale v tom jsme byli malí páni.

Rozdělili jsme se do čtyř skupin, každou přebrala dvojice místních studentů a byli jsme provedeni po kampusu. Naši skupinku vedla taková správná 元気ガール, co toho o 立命館大学 věděla jen o trošičku víc než my, ale aspoň na ni jen tak nezapomenu (její odpověď na instrukci k přesunu do učebny „は~い、移動しま~す“ byla nepopsatelně roztomilá) ^_^

Hodinu trvající interview se nějak přežila (data pro prezentaci se přinejhorším dají vždycky vyfabrikovat, což se zbytku 親子どん ovšem moc nezamlouvá), následovala večeře a free talk s posledním vyslýchaným párem – tam se konečně rozjela zábava, takže den skončil hezky ^_^

Pozn.: Až sesbírám od kolegyň a ideálně i institutu další fotky, nahraji je samostatně ^_~