Fyzicky i psychicky vyčerpávající den.

Jaksi jsme se vůbec nedomluvili, kdy že se to vlastně jede, takže jsem spoléhal na obvyklý čas, což se naštěstí vyplatilo. Nara není daleko a 快速急行 si to nesviští o moc pomaleji než 特急, a tak jsme za hodinu a půl byli na místě.

Jako první jsme navštívili 興福寺. Probíhala zde rekonstrukce, ale vidět toho bylo dost.

Přes 奈良公園 jsme se následně vydali směrem k 東大寺, cestou se nám ale ztratily dvě vietnamské kolegyně, z původních devíti tedy zbývalo sedm lidí. Poslední zbývající vietnamská kolegyně mimochodem v 東大寺 poprvé viděla skutečný sníh (ačkoliv spadlo jen pár vloček).

Při odchodu z 東大寺 se opět poztrácelo pár lidí, ale poté co jsem se s vietnamskou kolegyní vrátil z oběda (dal jsem si 親子丼 ve čtení おやこどんぶり, když už tedy jsem lídrem 親子どん), byly všechny kolegyně (kromě oněch dvou vietnamských) opět pohromadě, takže jsme společně vyrazili ke 春日大社.

Dalším cílem byl 正倉院. Nechápu, proč jsme jej nenavštívili hned po 東大寺, když jsou vedle sebe, ale budiž. Cestou se kvůli modlení odtrhla indonéská kolegyně a na křižovatce kousek od 東大寺 se doslova vypařila jedna maďarská a polská kolegyně, náš počet se tak snížil na čtyři lidi (já, dvě Maďarky a vietnamská kolegyně). Obešli jsme celý areál 正倉院, ale vchod nebyl k nalezení (stejně tak ztracené kolegyně).

Na ty jsme náhodou natrefili cestou k nádraží, a tak jsme opět v sedmi lidech nasedli na vlak a jeli si prohlédnout 薬師寺 a 唐招提寺. První chrám byl (jak jinak než) v rekonstrukci, tudíž bylo zavřeno, a před opuštěním Nary jsme si prohlédli „alespoň“ ten druhý (což byl i náš hlavní cíl).

Na Nanbě jsem ostatní poslal domů a šel se ještě jednou podívat do ブックオフ na 戎橋. Na radu polské kolegyně jsem se vydal k východu 32, ale brzy mi bylo jasné, že tenhle východ nebude ten pravý, když k němu vedl opravdu dlouhý a liduprázdný tunel.

Na ulici jsem zastavil pána, který mi po telefonátu komusi vysvětlil cestu. Celé toto dobrodružství zabralo včetně návratu na nádraží (vchodem 14) pouhou půlhodinu (jelikož jsem mohl běhat svým tempem). A koho jsem na nástupišti nepotkal? Ztracené vietnamské kolegyně ^_^ Takže jsme se vypravili společně do りんくうタウン a tam z nádraží pěšky do institutu, protože autobus odjíždí pět minut před příjezdem vlaku (18:50) a další jede až v 19:30.

Na institutu jsme v bufetu povečeřeli a když jsem se zničený vrátil na pokoj, čekalo mě nehezké překvapení v podobě e-mailu od naší lektorky na interview – prezentaci i text proslovu máme předělat a následujícího dne odevzdat. Takže jsem svolal 親子どん a do půl dvanácté jsme dělali nepořádek ve studovně na druhém podlaží. Kdybychom se práci věnovali seriózně, asi bychom skončili dříve, ovšem pro přežití je zde potřeba hledat zábavu, kde se jen dá ^_~