色々で大変な三日間だった。

Třicátý den začal interview s lidmi ze sousedství – bylo to poslední interview a jednoznačně ze všech nejhorší. Všechny ze skupiny bolela hlava, moc se toho nenaspalo a třeba já se soustředit absolutně nedokázal. Jakožto lídr naší skupiny a navíc ještě moderátor jsem chtě nechtě musel dělat návštěvníkům společnost a na obědě jsem vedle sebe schytal 69letého pána, který sice bydlí kousek od institutu, ale má nejspíš kořeny někde na Kjúšú – a i kdyby neměl, jeho artikulace byla tak špatná, že jsem mu prostě skoro nerozuměl (podobně na tom byli prakticky všichni). Z nějakého důvodu si mimochodem myslel, že Česko a Slovensko jsou islámské země (a chválil „české“ trabanty).

Odpolední hodina nám měla poskytnout prostor začít s přípravou na proslov, během nějž představíme výsledky našeho průzkumu. Instrukci přehrát si záznam dnešních interview jsem si vyložil po svém, tzn. pustil jsem si ho do sluchátka (druhé měla egyptská kolegyně) a zavřel oči. Ve spánku jsem pokračoval i po návratu na pokoj, po posledních třech probdělých nocích jsem ho potřeboval jako sůl.

Dopoledne jednatřicátého dne jsme v rámci samostudia připravovali prezentaci a text proslovu shrnujícího výsledky našich interview. Odpolední 文化体験 bylo 和太鼓, což se mě netýkalo, tudíž jsem si udělal s kolegyněmi na kole výlet do jednoho obchodního centra. V tamním knihkupectví jsem narazil na knížku 猫語ﾚｯｽﾝ帖 – loučilo se mi s ní těžko, ale 950 jenů jsem za ni dávat nehodlal.

A večer byla další 飲み会, tentokrát pořádaná jednou vietnamskou kolegyní. Dopíjel jsem své pochybné moky a jistý Chilan z jiného programu donesl vodku, alkohol teď tudíž nechci nějakou dobu ani cítit. (Fotky, videa i popis dění jsou nezveřejnitelné povahy, proto, prosím, omluvte stručnost.)

Ráno dvaatřicátého dne jsem se jakýmsi zázrakem probudil včas, a tak jsem si na hodině anime/manga japonštiny mohl hrát na samuraje. Bulharská kolegyně se stala お嬢様, takže námi sehraná scénka byla hodně zajímavá ^_^ Ze závazně přihlášených 22 lidí mimochodem dorazilo 10 ^_^;

Odpoledního volna jsem využil k projížďce na kole mimo jiné i na nádraží, kde jsem si pro následující výlety koupil permanentku na vlak. Poblíž nádraží mě s „ハロー“ odchytila skupinka žen. Nedal jsem jim šanci procvičovat si angličtinu a obrátil situaci ve svůj prospěch. Šlo o členky náboženské organizace 幸福の科学, již vede 大川隆法, a jako dárek jsem od nich nejprve dostal jenom A Guide for Self-reflection a dvě čísla Happy Science Monthly, ale když po vyslechnutí dvou českých slov zjistily, že se čeština podobá ruštině, obdržel jsem ještě téměř dvousetstránkovou knihu Непобедимое мышление (plus číslo 207 čehosi nazvaného ヘルメス・エンゼルズ). Moc se u mě ovšem neohřála, večer o ni projevila zájem čínská kolegyně s culíky. Snad ji za tu knihu v Číně nezavřou…

Na závěr trocha kaligrafie (spodní část znaku 愛 potřebuje nutně zvětšit a ten podpis je prostě hrozný), záběr z přednášky bývalého účastníka programu v 関西国際センター, nyní studujícího na 大阪大学 (zábavnost přednášky je ze snímku asi zřejmá), divadlo a nácvik evakuace.