Začátek posledního studijního týdne.

Dopoledne pětatřicátého dne byla poslední diskuse tohoto programu. A musím říct, že mi pro změnu nepřišla otravná, jelikož jsme se bavili o tom, jak se změnil náš pohled na Japonsko a v jaké zemi si představujeme svou budoucnost. Z naší osmičlenné skupiny jen tři lidé (Indonésan, Indonésanka a Egypťanka) řekli, že chtějí žít ve své rodné zemi, všichni ostatní (Česko, 2× Čína, Maďarsko, Slovensko) chtějí pryč. Dostali jsme se i na nepříjemnou debatu ohledně toho, jak čínské kolegyně (obzvláště jedna) nemají rády svou zemi za to, jak je omezuje na svobodě a pohlíží se na ně skrze prsty (padlo označení „zrádce“), protože mají zájem o Japonsko. Egyptská kolegyně z toho byla v šoku, jelikož ji nikdy ani ve snu nenapadlo, že by někdo mohl mít svou zemi nerad, protože milovat vlast je pro Egypťany přirozené.

Na konci jsme pak měli necelou hodinu na napsání půl stránky textu prakticky o čemkoliv a půl stránky o tom, jak nám hodiny diskusí pomohly s japonštinou. V první půlce jsem navázal na předešlou diskusi, ve druhé jsem upřímně řekl, jak byl free talk mimo výuku mnohonásobně prospěšnější. Samozřejmě není pravda, že by diskuse byly naprosto k ničemu, to v žádném případě – naučily nás nové výrazové prostředky i rozšířily slovní zásobu, ale třeba požadovat po každé diskusi písemný výstup byla ohromná ztráta času.

Odpoledne přišla onomatopoeia (オノマトペ). Nejzábavnější byla druhá část, kdy jsme ve dvojicích vymýšleli scénku a tu pak sehráli. S jednou čínskou kolegyní jsme stvořili naprosto praštěný rozhovor, v němž jsem byl pochopitelně v roli kočky a pod jménem ペパにゃん ^_^ Nevím, jak ostatní, ale přinejmenším lektorka tolik variant にゃあ za svůj život asi ještě neslyšela ^_^ Druhé čínské kolegyni, jež následovala po nás, pak nebylo skoro rozumět, jelikož se celou dobu div neválela smíchy po zemi (válela se jenom po stole) ^_^

Na tradičním pondělním 連絡会 jsme samozřejmě opět obdrželi přehršel organizačních pokynů, po něm jsem pak hodil povinnosti za hlavu a věnoval se výše zmíněnému užitečnému free talku (nejprve přes dvě hodiny se třetí čínskou kolegyní a o něco později přes tři hodiny s polskou kolegyní). E-mail lektorce, jejž jsem mínil poslat během polední pauzy, jsem odesílal v jednu hodinu ráno.

Šestatřicátý den byl pro změnu peklo, jelikož celý sestával z příprav čtvrtečního proslovu a prezentace. Prakticky jsme dosavadní práci zahodili a začali od znovu. Přestože značnou část dopolední fáze příprav zabrala debata o pojídání mrtvých lidských plodů, lidských mozků, nekrofilii a dalších zábavách, jimž se někteří Číňané věnují (dostali jsme se k tomu skrze jednoho japonského kanibala), jakýmsi zázrakem se nám podařilo všechno dokončit během výuky.

Udržet se sedmatřicátý den v bdělém stavu činilo většině lidí z různých důvodů velké potíže. Já osobně po více než tříhodinovém rozhovoru položil o půl třetí ráno telefonní sluchátko a spát šel ještě o půl hodiny později, soustředit se během příprav proslovu tak nebylo jednoduché. Ovšem jelikož jsme měli již víceméně hotovo a stačilo jen udělat drobné úpravy, nějak jsem přežil.

Trošičku mě hryže svědomí, že jsem se pořádně neučil text proslovu, který bude následující den, ale prostě hodlám ze zbývající doby v Japonsku vymáčknout, co se dá.