スピーチなんかどうでもいい。

Dopoledne jedenadvacátého dne proběhla kontrola dalšího proslovu, který nás naostro čeká příští pondělí (vybrané jedince pak ještě jednou následující dny před veřejností – já naštěstí schytal jenom MC, už ani nevím čeho přesně; a to jsem při 連絡会, kde probíhal výběr, dělal poker face opravdu pečlivě).

Odpoledne jsme po dlouhé době měli diskusi, tentokrát na téma životního prostředí – nedostatky ve slovní zásobě a nechuť diskutovat jsme s kolegou Slovákem vyřešili vykreslením střední Evropy jako ráje na zemi, kde žádné problémy stojící za zmínku nejsou ^_^ Každopádně morálka upadá napříč celým programem. Ne že by se snad lidé snažili vyhýbat hodinám (to by tu moc neprocházelo), ale všeobecný odpor k náplni programu je patrný a stává se předmětem hovorů. Čím dál tím víc lidí také vypadá, že by nutně potřebovalo pár dní volna (když už si začínají stěžovat i čínské kolegyně, zvyklé na tvrdší školní režim, tak je něco špatně). A jakési volno nakonec nejspíš bude, jelikož přípravy prezentace výsledků našich interview budou probíhat (přinejmenším z části) namísto výuky, takže alespoň jeden den každého následujícího víkendu by mělo být možné věnovat cestování. Nadcházející víkend měl být původně (kvůli proslovu výše) sice výjimkou, ale přes noc několik lidí včetně mě změnilo názor a rozhodlo se dělat smysluplnější věci.

Dvaadvacátý den byla opět diskuse (životní styl, ale mluvili jsme víceméně jenom o morálce a preferencích ve výběru partnera), po obědě se dávaly dohromady výsledky z interview a probíralo se, co by bylo vhodné do příště zlepšit, na co se více zaměřit a podobně. Naše skupina byla hotová rychle, takže jsem značnou část hodiny prospal.

Tím by výuka normálně skončila, ale já a ještě sedm lidí jsme byli vybráni jako „dobrovolníci“ pro role-playing, který  měl pomoci učitelům japonštiny odhadovat jazykové znalosti studentů. Za doporučení supermarketu a turisticky zajímavého místa japonskému kamarádovi a debatě s kolegou ve firmě, jestli je lepší e-mail, nebo komunikace tváří v tvář, jsem dostal desky, gumu a další reklamní drobnosti (エリンが挑戦！にほんごできます).

Velkolepé plány připravovat se na nadcházející proslov a věnovat se dalším povinnostem vzaly za své, když jsem šel tradičně v šest na rychlou večeři. Trochu jsem se zapovídal se dvěma čínskými kolegyněmi a zničehonic bylo po desáté večerní – asi nebude překvapením, že tyhle čtyři hodiny byly z celého dne nejsmysluplnější. Po návratu na pokoj jsem rychle napsal shrnutí dopolední diskuse (nechci ale vědět, co si ti, co ty moje výplody čtou, myslí, protože já si je po sobě nečtu), dával dohromady seznam věcí, co budu posílat do Česka, a přípravu na výuku hodil za hlavu.

Třiadvacátý den byl skoro volný – dopoledne probíhala kontrola zvukové stránky našeho proslovu (ani ne za deset minut jsem odcházel s pochvalou a bonbónem), odpolední výuka sestávala z krátké přednášky o 若者言葉 – pojaté nezajímavě a navíc zastaralé. Vážný nedostatek kreditů do bufetu jsme s pěti kolegyněmi (Vietnam, Thajsko, Čína) řešili obsazením kuchyně a uvařením si nudlí – maso, vejce, zelenina, nic nechybělo ^_^ Minimálně čtyřikrát levnější než v bufetu a s přidanou hodnotou ^_~ Pak jsem si na karaoke střihl mimo jiné ドラえもんのうた, vyměnil stokorunovou bankovku za pět set jenů, při odchodu ve čtvrt na jedenáct natrefil na chodbě na evropské kolegyně, jež se zrovna chystaly otevřít „maďarskou Becherovku“ (tuto slavnostní událost jsem si nenechal ujít), a o chvíli později se spokojeně vrátil na pokoj. Proslov? Třeba zítra v autobuse cestou do Kóbe…

A protože 伏見稲荷大社 je opravdu nádherné místo (natolik, že tam jedeme v sobotu znovu), tak ještě pár fotek (taxíky jsou odjinud).

Pozn.: Copyright na fotografie patří čínské kolegyni.