Zahlcení úkoly se opět projevilo na vážném nedostatku spánku.

Třináctý den jsem vstal před jedenáctou a ve čtyři hodiny už zase zalehl. Venku podle zvuku nádherně bouřilo, ale já neměl síly se blesky kochat. Po třech hodinách spánku následovala práce téměř do tří hodin ráno. Přerušil jsem ji jen nakrátko někdy kolem půl desáté, když jsem vyrazil znovu obdivovat všestrannost japonských コンビニ – konkrétně jsem v jednom z nich hradil objednávku z Amazonu (možnost úhrady v コンビニ dle vlastního výběru nabízí mnoho internetových obchodů). Také jsem tam objevil chutný 北海道産牛乳パン a k pití (přiloženým brčkem) borůvkový jogurt.

Čtrnáctý den začal zostra tříhodinovou přípravou na interview, která nás čekají v pátek. To totiž jedeme do Kjóta. A co lepšího dělat v Kjótu, než na 立命館大学 vyslýchat studenty (za účelem další prezentace). Pro tato interview jsme byli rozděleni do malých skupin, jedné z nich jsem byl stanoven lídrem. Své role jsem se (po počátečních protestech) zhostil s vervou a navrhl pro skupinu jméno – „にゃあ“ mi nevyšlo, takže jsme „親子どん“ (kandži 丼 se mi prosadit už nepodařilo). Jinak jsem víceméně jenom mžoural (a nebyl jsem sám).

Odpoledne s námi měly jednotlivě lektorky projít texty našich středečních proslovů. Důkladnou přípravu jsem zavrhl a raději zvolil krátký spánek, což naštěstí nevadilo, protože mi při kontrole stačilo v podstatě jenom přikyvovat a občas vydat nějaké neartikulované zvuky. V klidu proběhlo i následující 連絡会 s informacemi o plánech na následující dva týdny se speciálním zaměřením na cestu do Kjóta. Jen jsem na sebe možná strhával trochu nežádoucí pozornost, když jsem nedokázal beze smíchu přestát časté davové projevy značné části účastníků programu (kolega Slovák se vedle klátil smíchy též, což mi opravdu nepomohlo) ^_^;

Po 連絡会 jsem se sešel se svojí skupinkou a vymýšleli jsme otázky, jež hodláme během interview pokládat. Jakožto správný lídr jsem se kromě pádných argumentů staral i o zábavu, a tak dvě hodiny, během nichž jsme předsevzatý úkol splnili, utekly jako voda.

Pak už jenom zbývalo zanést do textu mého proslovu pár úprav, vymyslet sedmnáct řádků textu o něčem, čeho jsem si během posledních dvou týdnů na japonštině všiml (ničeho), a „těšit se“ na home visit následující den (ne, opravdu nemám nic jiného na práci, vždyť ten proslov, který bude zaznamenán i na videu, se můžu naučit třeba v noci, pár hodin před přednesem).

Mimochodem je vtipné, jak všem dovezené お土産 ještě před příležitostí ho někomu dát mizí pomalu ve vlastním žaludku (nezůstávám pozadu) ^_^;