Povinnosti se střídaly se zábavou, přičemž zábava pravděpodobně převažovala.

Po užívání si krás Japonska znamenal pro značnou část programu sedmadvacátý den učení se textu proslovu – pochopitelně jsem nebyl výjimkou, když jsem cestování autobusem i vlakem v předchozích dnech dělil mezi povídání si a spánek. Ale ono to s tím učením nebylo nakonec tak horké a prováděl jsem všechno možné v institutu i mimo něj – například jsem si půjčil kolo a vyrazil na nákupy, když mi na ICOCA zbývalo ještě 788 jenů, které by mi následující den propadly. Mimoto jsem potřeboval odeslat pár slíbených pohlednic, avšak neměl jsem známky. Otevírací doby pošt v Japonsku jsou krátké a o víkendu se nepracuje, záchranou jsou tedy opět univerzální コンビニ – sice jsem musel navštívit celkem tři, ale všechny potřebné známky jsem nakonec získal. V supermarketu jsem popadl 720ml láhev whisky za 598 jenů, což u pokladny způsobilo, že na mě prodavačka ve vánoční čapce hodila docela strašidelný pohled, ale na nic se neptala a rychle se vrátila do své usměvavé role. Večer jsem se přeci jen ještě jednou podíval na text proslovu a jal se připravovat podklady pro hodinu interview (což mi zabralo několik hodin).

Ráno osmadvacátého dne přišlo to, na co se všichni těšili – proslov. O něco poctivější přípravy se vyplatily a můj proslov měl nějakou úroveň – jediná výtka byla, že jsem se v průběhu postupně posouval doprava ^_^; Po boji s únavou během hodiny interview následovalo 連絡会, kde jsme kromě tradiční várky informací dostali hotovost na další měsíc (21 390 jenů) a novou nabitou kartu ICOCA (12 000 jenů). Kredity do místního bufetu jsme obdrželi už koncem minulého týdne (31 560 jenů). A protože Japonsko je zemí zemětřesení a cunami, proběhl nácvik evakuace, jenž spočíval v přesunu do bufetu ve třetím patře (jestli by zemětřesení nějaká část institutu nepřežila, byl by to podle mě právě bufet), kde jsme si ještě krátce vyslechli instrukce, co dělat v případě požáru. Netřeba říkat, že jsme se všichni jako vždy dobře bavili ^_^

Zábava pokračovala i v noci na desátém patře, kde jsem pořádal drobnou 飲み会. Původně byla plánována jako ryze evropská, ale i přes původní odmítnutí se k mému potěšení připojily dvě Číňanky, které zde měly první zkušenost s alkoholem (konkrétně s whisky a červeným vínem pochybného původu a jakéhosi alkoholu zcela neznámého původu). Nejdéle jsem vydržel já s jednou Maďarkou, a to do dvou hodin. Spát jsem šel ovšem až chvíli před čtvrtou hodinou, jinými slovy jsem opět zahodil možnost si trochu odpočinout.

A devětadvacátý den jsem samozřejmě zaspal a probudil mě až telefon od lektorek ^_^; V devět začala první hodina 文化体験, já se zúčastnil kaligrafie. Na to, že jsem neměl štětec v ruce asi rok a půl, se mi znak 愛 opravdu povedl – vliv na to mělo pochopitelně i vybavení, protože kvalitním štětcem se prostě píše jinak (například poslední tah 愛 mi v Česku nikdy moc nešel, tady se psal sám od sebe; zato podpis katakanou nedopadl moc slavně). Takže jsem nabral novou přezdívku 書道先生 a vyrazil s ní na shrnutí předchozích dvou týdnů. Po něm následoval oběd (v mém případě snídaně) a další diskuse, tentokrát na námi zvolená témata. Měl jsem tu smůlu, že bylo vybrané mj. moje téma, tudíž jsem musel diskusi řídit. Problémy s tématem byly dva: navrhl jsem ho jen proto, že každý něco musel navrhnout, a lektorka z něj vzala jen klíčové slovo スキンシップ a vytvořila vlastní otázky týkající se 挨拶. Čínská kolegyně s culíky se chtěla bavit o pornu, z jejího návrhu však nezbyla ani kostra, třetí vítězný návrh (オタク) patřil další čínské kolegyni – spíš než diskuse z toho vznikl monolog ^_^

Pak se už nic moc zajímavého nedělo (snad kromě toho, že jsem jedné čínské kolegyni přeinstalovával operační systém), takže to tu zakončím fotkou z 関西学院大学: