Vzdal jsem se příležitosti poprvé se v Japonsku pořádně vyspat a namísto toho znovu vyrazil do víru velkoměsta. Úkol? Koupit 電子辞書 a nějakou tu literaturu.

Stran slovníku jsem spoléhal na pobočku ヨドバシカメラ v Umedě (梅田). Říkám sice pobočku, ale má dvanáct nadzemních a dvě podzemní podlaží (ačkoliv vrchní čtyři podlaží tvoří parkoviště). Dorazil jsem dvě minuty před otevírací dobou a před obchodem se už tlačilo poměrně dost lidí těšících se na utrácení. Nebo na ten pocit, kdy se vám po vejití u vchodu ukloní v řadě stojící desítky zaměstnanců?

Moc jsem ale nepochodil. Slovník jsem sice našel skvělý a měl jsem hlavně možnost si jej dle libosti vyzkoušet, ovšem 50 000 jenů je prostě hodně. Selžou-li řetězce, je tu でんでんタウン, město elektroniky, mangy, her a porna. Ještě před tím jsem se ale nemohl nestavit v pobočce 紀伊國屋書店, největšího japonského knihkupectví, operujícího i ve světě. Přijít těsně před otevřením se opět vyplatilo, víte proč ^_^ Nakupovat v 紀伊國屋 byla radost. Regály jsou rozděleny do malých bloků a srozumitelně označeny kódem, na který odkazuje elektronický vyhledávací systém, takže člověk nemusí prohledávat velké množství knih a jde víceméně najisto. S ジュンク堂 a jeho kódy sekcí se to nedá srovnávat, tam je snazší se prostě zeptat – a když člověk odchytne správnou prodavačku, tak i mnohem zábavnější ^_^

Cesta na Umedu byla velice snadná, protože z りんくうタウン tam JR vypravují přímý spoj (konkrétně na 大阪駅, hlavní železniční uzel severu Ósaky). Jízda spěšným spojem trvá přesně hodinu a vlaky nasazené na 関西空港線関空快速 jsou velice pohodlné. Doprava v Japonsku je obecně drahá, tato jízda vyšla na 970 jenů. I proto jsem původně myslel, že se do でんでんタウン dopravím pěšky (pět kilometrů je kousek), což by mohla být zábava, ale nakonec jsem se rozhodl jednoduše nasednout na metro. Tady se ukázalo, že navzdory rozlehlosti je orientace po ósacké železnici snadná. Najít na mapě cestu do cílové stanice není těžké a všude jsou ukazatele, takže i přestupy jsou hračka. Problémy by neměli mít ani japonštinou nevládnoucí cizinci, protože nejenom všechny nápisy, ale i hlášení jsou dvoujazyčná – přinejmenším na těch linkách, jež jsem měl zatím možnost využít. Hlášení v angličtině jsou oproti japonským neplnohodnotná, avšak postačující. Například v obyčejných vlacích (tj. ne metru) se japonsky člověk dozví i to, na které straně se vystupuje (někdy na obou), kromě následující stanice i tu ještě za ní, jaké jsou na další stanici možnosti přestupu a další drobnosti. Anglická hlášení jsou předtočená, většina japonských však probíhá naživo, každé je tak jedinečné. Do Nanby (難波) jsem se mimochodem dostal za 230 jenů.

Stanice Umeda i Nanba jsou obrovské a propojené s velkými nákupními centry. Na Umedě jsem věděl, jaký východ potřebuji, takže jsem potíže neměl. Cestu do Nanby jsem ale vůbec neplánoval, takže jsem absolutně netušil, kam jít. Řešení? Jít za nosem. Zvolil jsem sympatický směr, sympatický východ, na ulici sympatickou ochranku (než mi naskočila zelená na přechodu, vyhlédnutý policista utekl) a dozvěděl se, že stačí ujít pár desítek metrů po hlavní silnici, zahnout doleva a jsem v でんでんタウン.

Většina obchodů tu prodává elektroniku, především počítače a příslušenství, takže pokud člověk hledá něco jiného a nejde na jistotu, může mít docela problém. To mě ale moc netrápilo, původní účel cesty jsem rychle pustil z hlavy a pustil se do svobodného průzkumu, bez Free! otaku – zkoumat bylo rozhodně co. Například v jedné herně (plné automatů, v níž se mechanickým ramenem snažíte ulovit kýženou hračku či cokoliv dalšího) jsem se seznámil s chlapíkem, který se zoufale snažil něco ulovit (už nevím, co to bylo). Povídal, že to zkouší už druhý den a moc mu to nejde (spíš měl jenom smůlu), ale zoufale tu věc chce. Kdyby si ji někde koupil, vyšlo by ho to podle mě levněji. V jednom obchodě s (převážně second-hand) mangou se mi podařilo objevit koutek plný mangy jenom o kočkách ^_^ A velice zajímavý byl takový uzoučký, poněkud temný několikapatrový obchod, jenž u vchodu lákal na opravdu skvělé ceny – DVD za 50 jenů apod., o moc sdílnější však poutač nebyl. Nevěda co mě čeká, vystoupal jsem po schodišti – za okýnkem korba, kolem hory porna. Nenarazit v でんでんタウン na pornografii je vůbec tak trochu umění. I v normálních obchodech jí je víc než dost a nebývá od zbytku zboží prakticky vůbec oddělená – mnohem snadněji člověk i z dálky rozpozná oddělení s homosexuální mangou pro dívky, protože ta růžová všude kolem bije do očí. A samozřejmě čtenářstvo v těchto uličkách je nezvykle uniformní.

Po všem tom běhání se mi už nechtělo moc přemýšlet ani hledat lišejníky či mraveniště, tak jsem se jednoho strašidelně vypadajícího pána zeptal, kudy k nádraží – ukázal správně, takže už mi zbývalo jenom najít ジュンク堂 z předchozího dne, kde jsem měl ještě nějakou prácičku. Vtipné bylo, že jsem nejenom že netušil, kde to je, ale ani název toho knihkupectví jsem si nepamatoval. V hlavě jsem měl jenom písmena OCAT (což jsem taky nevěděl, co je) a jejich čtení オーキャット. Pán na ulici sice neporadil, ale natrefil jsem na turistické informace provozované dráhami Nankai, kde jsem byl po dotazu, že hledám オーキャット, ať už je to cokoliv, okamžitě správně nasměrován – na Osaka City Air Terminal (jinými slovy místo pod nadvládou JR, konkurence Nankai).

Každopádně snad největší problém jsem měl na Nanbě s hledáním večeře. Ne že by tam bylo málo restaurací, právě naopak, akorát jsem neměl na nic z nabídky chuť. Pak jsem ovšem natrefil na úžasný podnik a splnil si svůj dlouholetý sen – v podobě, jakou jsem zvolil, měl název ハンバーグオムライス ^_^

Za 740 jenů jsem se pak svezl s Nankai zpět do りんくうタウン, kam vede z Nanby přímý (také spěšný) spoj 南海空港線空港急行. Ve srovnání s vlaky JR je tu má Nankai o poznání méně pohodlné. Nejlepší je stejně chodit pěšky nebo jezdit na kole ^_~

Každopádně 電子辞書 jsem si večer objednal přes Internet, v blízké době mi dorazí do institutu ^_^ V souvislosti s tím jsem měl ještě jeden naprosto úžasný zážitek – telefonát ^_^ A to ne nějaké „はい。はい。分かりました。はい。“ jako na konci srpna s Morim, ale hezky se všemi náležitostmi (a probíhající oboustranně). Sice to bylo jenom z mého pokoje dole s recepcí, protože se mi nechtělo o půl desáté putovat z osmého podlaží do přízemí, ale zároveň jsem se potřeboval zeptat, stačí-li v doručovací adrese uvést jen mé jméno, nebo je potřeba i číslo pokoje (či ještě něco dalšího).

Je také zajímavé, jak rychle začne člověk uvažovat v cizí měně, když se v jiné nepohybuje (a když neutrácí vlastní peníze). Oběd za 500 jenů? Super, levnější než moje snídaně! Mimochodem můj „dlouholetý sen“ stál 700 jenů (k němu zdarma voda i s dolitím) a najedl jsem se z něj mnohem lépe než na institutu z エビピラフ (500 jenů) a misky se zeleninou (250 jenů) – na pokoji mi ještě padl za oběť jeden ベストプライスヨーグルト (balení čtyř 70g capartů za 78 jenů) a asi trochu zpracuji mrkev (jeden kus za 38 jenů).

Na závěr ještě Ósacké nádraží a trochu Nanby, v blízké době pak, doufám, udělám obrázkový speciál ze 住吉大社, 通天閣 a 大坂城.

Pozn.: Další den nejspíše opět se zpožděním – i když se mi do nich nechce, mám tu nějaké úkoly.